Cibuloviny bývají prvními posly jara. Některé raší ještě pod sněhem, jiné si počkají na teplejší počasí. Jejich pěstování není náročné, ale úplně bez péče se také neobejdou. Cibule musí mít vhodné prostředí na regeneraci a tvorbu dceřinných rostlin.
Jarní cibuloviny přečkají často až extrémní podmínky díky svým unikátním zásobním orgánům – cibulím. Listy spálené pozdním mrazem se obnoví a nevadí jim ani neopatrně posečení nebo spasení zvěří. Nejdůležitější podmínkou pro jejich zdárné pěstování je vhodná půda. Měla by být propustná s příměsí písku a obsahovat důležité živiny jako jsou, vápník, fosfor, draslík, hořčík a dusík. Cibulovinám se proto dobře daří například v trávníku, kam se tyto látky dostávají rozkladem starých stébel a listů. Do květinového záhonu můžeme tyto látky dodat za pomoci koupených hnojiv nebo tím, že na podzim záhony posypeme tenkou vrstvou posečené trávy.
Rašící cibuloviny potřebují velké množství světla, snesou bez potíží i sluneční úpal. Po odkvětu se ale jejich potřeba světla snižuje, listy se zatahují a odumírají. Svědčí jim proto sousedství vyšších letniček, které je svým růstem zastíní. Odumřelé listy je třeba odstraňovat až tehdy, když zežloutnou a uschnou. Stříhám ještě zelených listů bychom mohli do cibule zanést houbové choroby.
Nové cibuloviny obvykle sázíme na podzim, ale jde to i na jaře. Ten samý rok však nepokvetou. Rozmnožují se také samy díky tvorbě dceřinných cibulek. Po několika letech může být na jednom místě květin až příliš. V takovém případě počkáme, až se cibule zatáhnou a poté je opatrně vykopeme, usušíme a koncem léta vysadíme na nové stanoviště. Většina cibulovin totiž postrádá ochrannou slupku, takže je na novém místě snadno napadnou nejrůznější choroby.
Nejznámější jarní cibuloviny
Sněženka (Galanthus) ukazuje své květy často už v únoru. Na celém světě existuje asi 17 druhů sněženek, u nás je původní jen jeden – sněženka podsněžník, která na mnoha místech volně zplaňuje. Jejím původním stanoviště jsou listnaté lesy, ale ochotně kvete prakticky kdekoliv. Cibule nejlépe raší, pokud jsou jen malý kousek pod povrchem půdy.
Krokusy (Crocus) nelze přehlédnout snad na žádném záhonu. Většina krokusů kvete zjara, ale najdou se i druhy kvetoucí na podzim. Nejodolnější jsou krokusy drobnokvěté a vícekvěté. Velkokvěté kultivary jsou náchylné k vymrznutí – vyžadují zimní zakrytí chvojím. Květy krokusů nezaskočí ani pozdní mrazy. V takovém případě se sice přitisknou k zemi, ale první paprsky slunce jim opět vrátí původní krásu. Krokusy jsou velmi citlivé na přemokření.
Hyacint (Hyacinthus) pochází z Asie. V přírodě existuje jen několik druhů s drobnými kvítky. Mnohem více jich bylo vyšlechtěno šikovnými pěstiteli. Paleta barev sahá od bílé přes oranžovou až po modrou nebo zelenkavou a najdou se i plnokvěté odrůdy. Staré květy je třeba odstranit zdrhnutím, jinak se rostlina zbytečně vysílí tvorbou semen. Dceřinné cibulky vytváří neochotně, takže je lepší doplňovat záhony průběžně kupovanými rostlinami.
Narcis (Narcissus) se dnes pěstuje zejména ve své vyšlechtěné formě. Původní narcisy jsou drobné, bílé barvy se žlutým středem. Dnes se ale větší oblibě těší žluté nebo oranžové rostliny plnokvětých nebo orchidejokvětých odrůd. Narcisy je doporučeno přesazovat jednou za 4-5 na jiné místo, kvůli možným chorobám a výživě. Přesazování navíc nutí cibulky k intenzivní regeneraci.
Tulipány (Tulipa) pocházejí z čínských hor, ale s jejich šlechtěním začali až Evropané ve středověku. Podle odrůdy vykvétají od března do června. Cibulky tulipánů jsou jednoroční – po odkvětu pomalu odumírají a vytváří dceřinné cibulky (obvykle 2-4). Záhony tulipánů je proto nutné přesazovat každé 2-3 roky, jinak dochází k jejich přílišnému zahuštění a deformaci cibulek. Příliš suchá půda vede k příliš rychlému kvetení a špatné tvorbě dceřinných cibulí.
Foto: žlutý narcis legální fotografie z fotobanky www.pixmac.cz